Příběh Niky, oceněné Bílou vránou 2017

Jaká byla Tvoje původní rodina a jak ses dodětského domova dostala? Žila jsem s matkou, mladším bratrem a starší sestrou. Tátu neznám, je to cizinec. Máma bohužel pila. To ale nebyl důvod, proč jsem se dostala do domova. Tím byla šikana jedné holky, kterou jsem považovala za kamarádku. Přemlouvala mě, abych pro ni kradla, většinou u nás doma, nějaké cenné věci – matčiny šperky, hotovost, která byla doma. Když nám bylo kolem 15, začala se stýkat s narkomany a brát drogy. To pak vymýšlela, jak získat peníze. Především tedy jak bych mohla peníze získat já. Jednou to došlo až k tomu, že mě prodala nějakému Němci. Já jsem nechtěla, ale asi jsem to neuměla říct, utéct, měla jsem strach cokoliv udělat. Naložil mě do auta a odjeli jsme někam za město na odlehlé místo.. Po tom všem jsem si řekla, že takhle už to dál nejde. Bylo mi strašně. Rozhodla jsem se, že půjdu domů za mámou a všechno jí řeknu, vysvětlím jí, co se děje a proč jsem se chovala tak, jak jsem se chovala. Jenže po příchodu domů tam samozřejmě nikdo nebyl. A zase jsem to neměla komu říct, nebyl tu nikdo, kdo by mě vyslechl, kdo by mi pomohl. Tak jsem prostě odešla. Pár dní jsem byla venku a pak jsem si našla krizové centrum. A tady to začalo – nejdřív diagnostický ústav v Liberci, potom dětský domov ve Vysoké Peci. Po příjezdu do domova jsem hned cítila, že jsem v bezpečí, že mě tu někdo vyslechne a že se mi tu bude líbit. A líbilo, prožila jsem tam šest krásných let a ráda se tam vracím. A té holce ses nějak bránila? Zpočátku ano, ale pak mě několikrát zbila a vyhrožovala mi. Bála jsem se jí, tak jsem raději dělala, co chtěla. A pak jsem se to bála i komukoliv říct, že by mi to neuvěřil. Na co nejraději z dětského domova vzpomínáš a naopak, na co vzpomínat nechceš? Líbilo se mi tam. Byly tam hodné tety, i strejdové, paní ředitelka pro nás chtěla vždy to nejlepší. Vystudovala jsem učební obor řezník – uzenář. Určitě jsem se tam měla líp než u mámy. A to nejen proto, že jsem měla věci, které bychom si doma nemohli dopřát, ale hlavně tety mě vyslechly, povídaly si se mnou. Já jim ráda pomáhala. Když se na to dívám zpětně, některé děti jsou hloupé, že si toho neváží. A taky jsou dost rozmazlené – mají všeho tolik, ale nevidí, že to není samozřejmost. Jak vypadal Tvůj odchod z dětského domova? Odcházela jsem po šesti letech. Nejdřív jsem se nastěhovala do bytu přes dětský domov (patřil tetě z dětského domova). Odjela jsem ale v létě na prázdniny a teta byt mezitím prodala. Takže jsem se vrátila a neměla jsem kam jít. To mě hodně naštvalo, to byla podpásovka. Ale paní ředitelka mi pomohla najít práci i s ubytováním ve Špindlerově Mlýně. Dělala jsem tam v hotelu Clarion pomocnou kuchařku. Co pro Tebe bylo po odchodu z domova nejtěžší? To ticho všude kolem. Ani mi tolik nevadilo, že jsem v jiném kraji a městě, ale najednou bylo kolem ticho. Samota. Takový ten ruch okolo, to bylo asi to, co mi nejvíc chybělo. Dostala si nějaké odchodné? Jak si s ním naložila? Ano, dostala a investovala jsem ho - bohužel špatně. Měli jsme v domově jednu tetu, která mi navrhla, ať si koupím býka, že ho vykrmí, prodá se a já z toho budu mít peníze navíc. Tak jsem ho koupila, ale žádné peníze jsem neviděla. Pořád jen slibovala, že mi je pošle a nic. Proč jsi po odchodu z domova nešla zpátky k mámě? Protože když jsem jí požádala o pomoc, hned mi řekla, že je na tom finančně špatně a že by nás všechny neuživila. A že v jejím bytě bydlet nemůžu, protože by ji mohli vystěhovat. Teď zpětně si myslím, že chtěla, abych se postavila na vlastní nohy, a proto mi nepomohla. Co Ti po odchodu nejvíc pomohlo? Věděla jsem od začátku, že musím sama, jen se mi do toho nechtělo. Na druhou stranu jsem doma viděla, jak to nefungovalo a to jsem nechtěla. Takže jsem musela sebrat odvahu a jít i do toho, do čeho se mi nechtělo, ale bylo to potřeba. A jak šel Tvůj život dál? Když už měsíce na horách utíkaly a já si myslela, že teď už půjde všechno hladce, přišla špatná zpráva. Sestře diagnostikovali rakovinu kostí. Měla okamžitý nástup do nemocnice, kde musela podstoupit léčbu. Bohužel za pár měsíců se stejně ukázalo, že léčba nezabírá a museli jí amputovat nohu. V tom okamžiku jsem byla v šoku, ale na druhou stranu mě uklidňovalo, že sice bude bez nohy, ale bude žít dál. Chtěla jsem za ní jet, ale z práce mě na víc dní nepustili a ze Špindlu do Ústí to bylo daleko, abych jela jen na otočku. Celou tu dobu jsem s ní byla v kontaktu jen přes telefon. Když bylo na horách po sezoně, rozhodla jsem se, že odejdu jinam. Navíc jsem tam moc nezapadla. Práce špatná nebyla, kolektiv ano. Všichni tam brali drogy a pili. Ale potkala jsem tam přítele a společně jsme si našli na letní sezonu práci v kempu v Českých Budějovicích. Pomáhali jsme s úklidem a starali se o kiosek. Měla jsem možnost si tam vydělat opravdu slušné peníze a můj plán byl takový, že se po sezoně vrátím do Ústí, nastěhuji se k sestře, budu jí pomáhat a starat se o ní. Chtěla jsem jí zaplatit nějakou další léčbu. Když se blížil konec prázdnin, všechno se změnilo. Sanny zemřela. Najednou jsem měla v hlavě úplný kolotoč, nevěděla jsem, co mám dělat. Potřebovala jsem si odpracovat zbylou dobu v kempu, vrátit se do Ústí, pochovat sestru. Najednou jsem si připadala strašně sama. A nejvíc mě mrzí, že jsem se sestrou nemohla v tu chvíli trávit víc času. To pro Tebe muselo být opravdu těžké... Když jsem se vrátila do Ústí, našla jsem si bydlení u známého mé sestry, které jsem si platila z peněz vydělaných na brigádě. A hledala jsem si práci, abych mohla nějak fungovat. Našla jsem nejdřív brigádu, ale později mi nabídli i pracovní smlouvu a pracuji tu dodnes – v hypermarketu jako prodavačka pultového prodeje. Finanční ohodnocení je průměrné, nemůžu si stěžovat, ale ani si užívat. Bydlím v bytečku, který mi zprostředkoval projekt Začni správně a za to jsem velmi vděčná. Sama bych na kauci z mého platu nenašetřila; nějakou dobu jsem bydlela různě po známých, protože z prvního bytu jsem odešla. Spolubydlící nabízel bratrovi trávu, a to jsem nechtěla. Co Tvoje biologická rodina? Pomáhá Ti? Rodinné vztahy nejsou takové, jaké bych si představovala. Snažím se stýkat s bratrem a pomáhat mu se školou, aby se vyučil. A Tvůj osobní život? A cíle do budoucna? Mám přítele, který je na mě hodný a je mi oporou. Chtěla bych dělat takovou práci, která by mě bavila a něčím naplňovala. Zatím to tak není, ale nemám v Ústí moc jiných pracovních možností. Mohla bych do Německa, ale zatím chci být blízko bratrovi, alespoň než dodělá školu. Také bychom s přítelem chtěli jet v létě k moři do Chorvatska a na podzim se k sobě sestěhovat, ale musíme najít o něco větší byt. A chtěla bych být psychicky silnější. Co bys vzkázala těm, kteří mají odchod z dětského domova ještě před sebou? Nespěchejte, život je těžký. Nechte si poradit od těch, kteří to s vámi myslí dobře, třeba od tet z dětského domova. Znají život určitě lépe, než vy. Každé vaše rozhodnutí může být osudné.   (z knihy Bílé vrány, 3. díl)