České ministerstvo financí odložilo listopadovou makroekonomickou prognózu na leden. Tento zdánlivě neškodný a na první pohled logicky znějící krok – v době vysoké nejistoty se dle ministryně Aleny Schillerové nedají dělat zdárné predikce – je však chybný a symbolizuje nekoncepční přístup vlády k fiskální, respektive obecně k hospodářské politice. Právě v této době je prognóza ekonomiky nejen pro rozpočet zcela klíčová.
Pokud je dobré ekonomické počasí, je možné se vést bez nějaké velké vize a stačí nedělat velké chyby. Ty malé přebije ekonomická konjuktura a v době blahobytu je i méně pozorných kritických očí. Pokud ale přijde krize, projeví se často naplno nekoncepčnost hospodářské politiky, absence strategie a s mínusovými znaménky se znásobí všechny předešlé přešlapy a nedodělané úkoly.
Problémem tak dnes není množství vnějších neznámých parametrů, zvyšující nejistotu té či oné makroekonomické predikce (samozřejmě jich bývá v krizi více než v době poklidného ekonomického počasí) a potažmo nejistotu rozpočtových parametrů. Problémem je, že tím hlavním neznámým parametrem v ekonomice je chování vlády a potažmo fiskální politiky. Odkládání prognóz a absence alespoň nějaké hospodářské strategie je rezignací na podstatu fiskální politiky, ze které se tak stává jen pasivní účtování, které se v našem případě snaží jen udržovat status quo a alespoň částečně tak vzbudit v ekonomických subjektech dojem, že se krize někdy přežene.
To, co potřebuje česká ekonomika, ale není přečkat krizi v úkrytu. Potřebuje rychlou realokaci zdrojů. Pro ni potřebuje soukromý sektor určitou volnost a prostředky, které by mohl získat i na úkor deficitu tím, že by vláda odložila a posléze snížila či odpustila některé daně, a zásadně ekonomiku deregulovala a odstranila z ní stav udržující dotace (zejména na trhu práce). Bohužel vláda zvolila primárně cestu opačnou.
Svět se za poslední měsíce zásadně změnil a na nikoho nečeká. Místo toho, aby si zejména veřejný sektor utáhl nyní opasky, zdá se, že bude naopak jedním z vítězů celé krize. Na plné čáře vítězí pohled, že je třeba více veřejně poskytovaných statků, více zaměstnanců veřejného sektoru s ještě vyššími platy, že z krize nás dostanou dotace či veřejné (to je chytřejší než soukromé) investice a že je neoddiskutovatelnou nutností budování nadměrných kapacit (zásob) všeho možného. K tomu vláda přidává další masivní běžné výdaje. To vše zesiluje dlouhodobý problém českého rozpočtování – vysoké mandatorní výdaje.
V návrhu rozpočtu na příští rok je ostatně celkem 1371,5 miliardy korun mandatorních či kvazimandatorních výdajů, což je 76 procent celkových rozpočtových výdajů, a přes 92 procent rozpočtových příjmů. Přibližujeme se tak situaci, kdy bez vysokých schodků nebudeme schopni financovat ani výdaje mandatorní povahy.
Vládu nemůže uchlácholit ani dojem, že si dnes snadno a levně půjčí. To se může rychle změnit. Investoři budou čím dál více zohledňovat skutečnou ekonomickou realitu a dynamiku veřejných financí. V malé otevřené ekonomice, s mělkým finančním trhem, v níž podíl zahraničních držitelů dluhu roste, se může z dnes zdánlivě neškodného rychle stát prvek finanční nestability. A další nestabilitu si dovolit nemůžeme. Inspirujme se v tomto třeba německým rozpočtem na příští rok. Je ukázkou toho, jak to vypadá, když v hospodářské politice vláda ví, kam chce jít.
