Cesta 121

Jindřich Brandejs je rekordman. Ve farnosti Neveklov působí neuvěřitelných 55 let, což je nejen v pražské arcidiecézi naprostý unikát. Když jsem na zvonek fary zazvonil poprvé, byl jsem zvědavý, jako bych šel na svou první reportáž v životě. Budova vypadala zvenku podobně jako jiné fary, a když jsem vstoupil, přízemí připomínalo staveniště. Neobyvatelné místnosti, zima, všude plno harampádí. Jenže pak jsem si všiml, že vzadu na stěně visí dětské obrázky a na stolech pod nimi jsou umístěny výtvory z keramiky. „Máme tu školku, děti rády tvoří. Mohou využívat i farní zahradu,“ uvádí můj průvodce Roman Lutz, stavební technik benešovského vikariátu. Jeho slova vzápětí přerušil dětský smích v jedné z místností. Celý prostor jím podivuhodně ožil. Rázem to přestal být chátrající dům, který jen čeká, až se jednoho dne objeví na nástěnce realitní kanceláře v naději, že se nad ním někdo smiluje. Jak nad nechtěným zvířetem v útulku. V tomto domě byl život. Život naplněný dětským smíchem a bezstarostností klokotající v přízemí budovy i krásou kněžského stáří tam nahoře, v prvním patře, kde jsem se poprvé setkal s otcem Jindřichem. Už si ani přesně nepamatuji, zda mi vtip o blondýnách říkal hned při podávání ruky, nebo až poté, co mi se smíchem ukazoval svůj artistický kousek, kterým se dostává do vany s tak vysokými okraji, že by s nimi měla co dělat i překážkářka Zuzana Hejnová. Vana navíc byla umístěna v kuchyni, což byla další rarita, kterou si Cesta 121 mohla zapsat do pomyslného deníčku kuriozit, s nimiž se setkává. Ale hned mě při setkání s otcem Jindřichem napadlo, že bychom se jako křesťané měli častěji modlit za dar humoru, protože tenhle lék zkrátka funguje v každém věku. Nedlouho po prvním setkání jsme měli k dispozici rozpočet na rekonstrukci bytu, který, k mému potěšení, řešil i „maličkosti“ typu, že při cestě na toaletu člověk nemusel nasazovat kulicha a rukavice a topení se dalo ovládat jednoduchým otočením kohoutku radiátoru. Pozvání na kolaudaci přijala celá řada vzácných hostů včetně starosty obce. Seděli jsme v nových prostorách útulného a teplého bytu, ten starý se zatím ponechal v původním stavu a dělily nás od něj jen zamčené dveře. Myslel jsem si, že nyní bude vhodná příležitost udělat s otcem Jindřichem rozhovor a zjistit o něm trochu víc než jen to, že je to milý člověk se srdcem na správném místě. Jenže jsem zjistil, že se to v tom všeobecném veselí nějak nehodí. Jeho tichý hlas se v nastalém rumraji ztrácel, a i když byl za pomoci dobrých duší z farnosti skvělým hostitelem, viděl jsem na něm, že bude spíš rád, až ta sláva skončí a on si užije zase trochu klidu. Ono totiž přesadit starého člověka po tolika letech do nového domova, byť by byl vzdálen jen jedny dveře od původního, není jen tak. Vždyť kdo z nás si dovede představit, jaké to je, usínat v pokoji, kde je sice vše krásné, nové a čisté, když to, co bylo tak dlouho pravým domovem, je na dosah, hned vedle za studenou stěnou? Když jsem po čase opět zazvonil na dveře fary, tentokrát s připraveným diktafonem, vlastně mě ani nepřekvapilo, že nový byt otec Jindřich obývá tak napůl. Učí se ho přijímat do svého života a postupně se začíná těšit z výhod, které komfortnější bydlení skýtá. Jde to pozvolna, ale srdci zkrátka neporučíte a ve dvaaosmdesáti potřebujete svůj čas. A ten jsme toho pondělního dopoledne měli. Kněz začal vyprávět a nová místnost se postupně začala plnit vzpomínkami sahajícími až do roku 1934, kdy se v pražské porodnici u Apolináře narodil kluk, kterému rodiče dali jméno Jindřich. (Antonín Randa)